„Zblbla! Přidala se k sektě!"      Ne, jen věřím v Boha.

Od toho dne, kdy jsem se stala muslimkou, se nezměnil ani tak můj život, jako se změnilo nahlížení známých i neznámých lidí nejen v mém malém rodném městě na mě. Najednou jsem byla ta, co "se dala na víru", "přidala se k sektě", "zblbla"... Kolikrát jsem se ptala sama sebe, co jsem udělala špatně a čím jsem se provinila a jestli bych se třeba neměla omluvit! :) Nenašla jsem jinou odpověď, než že jsem prostě a jednoduše rozšířila řady těch, kteří věří v Boha. Na ty je často pohlíženo minimálně s nedůvěrou, v horších případech jako na blázny nebo rovnou fanatiky, ač se fanaticky rozhodně neprojevují.

Islám je často popisován jako nesnášenlivý a netolerantní k jiným náboženstvím. Byly to ale právě verše Koránu, tak často vytrhávané z kontextu a odsuzované, které mě naučily dívat se na všechny lidi stejně, nerozlišovat, kdo je věřící a kdo ne, kdo věří "správně" a ve "správného" boha, kdo nikoli. K mému otevřenému pohledu vůči druhým přispěly také osobní a velmi nepříjemné zkušenosti, kdy mi lidé nadávali, uráželi mě nebo odsuzovali jen za moji víru a mé osobní rozhodnutí začít žít trochu jinak, aniž bych jim jakkoli ublížila nebo uškodila. Vím, jaké to je, tak nechci to samé působit někomu jinému.

I díky tomu jsem získala hned v prvních letech, co jsem se stala muslimkou, spoustu přátel napříč náboženstvími, kulturami, barvou pleti i sexuální orientací. A díky Bohu za to. Člověku taková přátelství velmi rozšíří obzory, obohatí ho nebo alespoň přijde na to, že s hloupými poznámkami nebo nadávkami se nesetkávají pouze muslimové.

To magické slůvko, které má označit člověka, který přijal v průběhu svého života víru - "zblbnul" - je všudypřítomné. Nejen, že jsem se s ním setkala mnohokrát i ve své rodině, ale když jsem před lety v létě seděla v parku na lavičce a užívala si své hodinové volno, kdy syn spal v kočárku, prošly kolem mě dvě ženy, jedna velmi stará, druhá mladší, zřejmě dcera s maminkou. Maminka se dcery ptala, co "to" je (to jako já). A dcera jí bez zaváhání odpověděla: "No to jsou takový holky, který se zamilujou a zblbnou."
A máš to.

Po zbytek dne jsem přemýšlela, co jsem zase udělala, že jsem zblbla. A vzpomněla jsem si na tu spoustu věřících, ať už muslimů, křesťanů, jehovistů či jiných, kteří se s touto nálepkou setkávají dnes a denně. Znamená to, že člověk, který věří v Boha, je blbec? Znamená to, že IQ člověka, který v průběhu života došel k víře, si sbalilo baťůžek a odešlo? Je nezpochybnitelné, že mezi věřícími se najdou jedinci, kvůli kterým by ostatní nejraději lezli kanálem a kteří dělají zbytku své církve či obce ostudu, kdekoli se objeví a promluví. Ale díky zkušenostem s mnohými lidmi a jejich různými cestami k víře můžu říci, že člověk buď blbec je, nebo není, víra už v tom takový rozdíl neudělá.

Muslimky konvertitky to mají možná těžší v tom, že u nich se předpokládá vliv a (ná)tlak manžela. Ale ženy, ruku na srdce, dokážete si představit, že by snad nějaký chlap stál za to, abyste se kvůli němu modlily pětkrát denně, učily se zpaměti Korán v arabštině, vstávaly na ranní modlitbu někdy ve čtyři ráno, měly během ramadánu celý den hlad a žízeň a další super věci? :) Pokud by tohle nějaká žena dokázala jen z čisté lásky k muži, pak bych možná já byla tou, která by o ní prohlásila, že zblbla. Ale upřímně, žádnou takovou neznám, přenechám tedy toto kouzelné slovo jiným.

Rozloučím se heslem, které často provolávají účastníci demonstrací za toleranci a mírumilovné soužití:
"Křesťan, muslim, ateista, pro všechny dost místa." A pro ty zblblé taky ;)

Původní článek vyšel v roce 2015 na multikulturním košer magazínu Shekel.