Online nenávist. Skutečná nenávist se skutečným dopadem na skutečné lidi

V roce 2019 jsme s Lukášem Houdkem z HateFree Culture natočili video pro Transparency International o nenávisti v online prostoru. Je pravda, že nenávist šíří jen extremisté? Čím se nenávist normalizuje? Co mají autoři nenávistných příspěvků společného? Jak je to se svobodou slova? A co neříkat oběti online nenávisti?

Diskuze na internetu hrubne a naše hranice toho, jaké výroky jsme ochotni akceptovat, se posunuje. Co by nás ještě před několika lety pobouřilo, dnes přejdeme téměř bez povšimnutí.

Kolem šíření nenávisti v online prostoru panuje řada předsudků.
- Nenávistně se na sítích projevují především extremisté.
Není to pravda, u soudu se za nenávistné projevy objevuje jen minimum lidé s vazbami na extremistická uskupení. Většinou to jsou na první pohled naprosto běžní občané.
- Nenávist tu byla vždycky, nebo ne?
Ano, ale nebyla zdaleka tak intenzivní. Na intenzitě získala právě díky sociálním sítím. Postupně padají etické hranice toho, co se prostě neříká. Co bychom si dříve raději jen mysleli, dnes říkáme s hrdostí a "nazývat věci pravými jmény" je považováno za hrdinství. A pokud proti příslušníkům menšin či pracovníkům neziskových organizací štvou i osobnosti veřejného života včetně politiků, nenávist se normalizuje.
- Nenávist šíří jen nevzdělaní lidé z menších měst.
Nenávistné příspěvky píšou lidé všech věkových skupin, s různou úrovní vzdělání, z různých příjmových skupin a ze všech koutů ČR. Spojuje je frustrace, nespokojenost a pocit, že je nikdo neposlouchá a že se jiným dostává něčeho, čeho se nedostává jim. To však není omluva.

Přirozenou reakcí na nenávistné příspěvky či zprávy je strach. Strach může člověka dovést k tomu, že si uzamkne své profily na sociálních sítích a přestane raději sdílet své fotografie. Muslimky nebo pracovnice neziskových organizací (jedny z nejčastějších obětí online nenávisti) se kvůli strachu mohou snadno ocitnout v sociální izolaci, přestanou chodit ven, pokud to není nutné, a uzavřou se. A místo toho, abychom se zaměřili na pachatele, radíme paradoxně obětem, jak se mají kyberšikaně vyhnout. Dáváme jim tak najevo, že na tom, co se jim v online prostoru děje, nesou svůj podíl viny. 

Svoboda slova

Většina diskuzí o tom, jak se vypořádat s nenávistí na sítích, končí argumenty o cenzuře a omezování svobody slova. Ale i ta má své hranice. Pokud nám náš vnitřní kompas neřekne, že je něco špatně, pak jsou tu zákony, které svobodu slova upravují. Z těchto diskuzí pak zcela vypadávají oběti, kterých se nenávist dotýká nejvíc, a to, jaký má dopad na jejich život, bezpečí a duševní zdraví. Jakoby snad právo napsat nenávistný komentář bylo víc než právo člověka na život beze strachu a v bezpečí.

Co neříkat obětem online nenávisti?

Prosím, pokud se vám kamarádka, kamarád nebo kdokoli jiný svěří s tím, že ji/ho na sociálních sítích někdo obtěžuje, že se do něj v diskuzích naváží nebo zveřejňuje jeho/její fotky či informace ze soukromého života, buďte laskaví a chápající. Nečeká se od vás odborná rada. Úplně postačí, když projevíte sounáležitost, budete člověku oporou a podpoříte ho, pokud se rozhodne nenávistné zprávy nebo komentáře třeba nahlásit na policii, nebo ho prostě jen bez soudů a hodnocení vyslechnete.

Zkuste se prosím vyvarovat následujících komentářů:
- "Já na žádných sociálních sítích nejsem a mám klid." (naznačujete tím, že vaše kamarádka/kamarád si za kyberšikanu a nenávistné komentáře může sama/sám, protože je aktivní na sociálních sítích. Ale kdo dnes není? Řada lidí na sociálních sítích pracuje a ke svému životu je potřebuje.)
- "Tak na tom Facebooku nebuď, odhlaš se." (opět dáváme vinu za to, co se stalo, kamarádce/kamarádovi, tedy oběti, protože byla někde, kde podle nás být neměla.)
- "Kdybys věděl/a, co já si vyslechnu každý den v práci!"
(bagatelizujeme reálný dopad, který online nenávist na člověka může mít, a jeho mnohdy velmi nepříjemné a intenzivní prožitky).
- "Nečti to!" (a tím ta nenávist i dopad na oběť zmizí?)
- "Neřeš to!" (naznačujete oběti, že je přecitlivělá a řeší věci, které by nikdo jiný neřešil.)
- "Znám jednu a ta to měla mnohem horší." (jako by snad oběť měla být ráda za to, co ji potkalo, protože to mohlo být ještě horší a to, co momentálně řeší, je vlastně prkotina).
- "Lidi jsou blbci, no, co naděláš" (nadávání na lidi oběti moc nepomůže a naznačovaná rezignace taky ne. S nenávistí je potřeba bojovat, ne ji nechat dál růst.)

Člověk, který nezažil kyberšikanu a nenávist na sociálních sítích, se zřejmě nebude umět zcela vcítit do pocitů oběti. Těmi jsou především strach, ztráta pocitu bezpečí, stres, ztráta sebedůvěry, pochybování o sobě. Oběť cítí nejen strach a úzkost pokaždé, když otvírá sociální síť. Strach přechází i do offline prostoru a tam, kde se člověk dříve cítil v bezpečí, si po zkušenosti s nenávistí připadá ohrožený a je až přehnaně ostražitý. Začne mnohem víc kontrolovat a měnit své chování nejen na sociálních sítích, ale i v offline prostoru. Tyto prožitky mohou mít neblahý vliv i na duševní zdraví člověka. 

Proto prosím neodbývejte nikoho slovy, že to je "jenom" online nenávist, jako by snad tahle nenávist nebyla skutečná. Je skutečná a má skutečný dopad na skutečného člověka. Obětí se navíc může stát kdokoli. Příště to můžete být i vy.