Moje cesta k islámu

"Bůh řekl: "Ať je světlo!" - a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré..." Když jsme na osmiletém gymnáziu četli v hodině češtiny úryvky z Bible, kácela jsem se pod stůl, plácala se do čela a kroutila hlavou, co je tohle za žvásty. Nakonec jsem si cestu k Bohu našla i já, původně zapřísáhlá ateistka. Jak? 

V letech, které následovaly po útocích z 11. září, jsem začínala vnímat negativní zprávy o islámu. To mě tehdy v mých 15 letech přivedlo k četbě knih o muslimských ženách, kterých jsem přečetla celou řadu. Nechyběla mezi nimi ani kniha Bez dcerky neodejdu, kterou dodnes mnozí lidé rádi používají jako varování před vztahy s muslimy a vzor smíšených manželství. Tyhle knihy mají jedno společné - ve všech je islám popisován jako hlavní důvod utrpení žen v muslimských zemích a příčina bezpráví, které se tamním ženám děje. I když jsem v té době byla stále nevěřící, přemýšlela jsem, jak je možné, že by jakékoli náboženství (o němž se předpokládá, že pochází od Boha) ospravedlňovalo násilí na ženách. 

Islám z knih

Protože knihy o muslimkách byly víceméně všechny stejné a protože jsem se chtěla dovědět relevantní informace, chodila jsem si do knihovny půjčovat odborné knížky o islámu od českých autorů. K nim jsem po delší době přidala i český překlad Koránu. (FOTO) Ten je opatřen poměrně obsáhlou předmluvou, v níž je vysvětleno, do jakých společenských podmínek islám přišel, jak byl text Koránu zapisován a nakonec shrnut do kompletní knihy, a jak k tehdy asi 40letému Muhammadovi přišlo zjevení a jakým způsobem islámské učení šířil. Tato část patřila k mým nejoblíbenějším a četla jsem ji opakovaně.
Český překlad Koránu je na rozdíl od arabského originálu řazen chronologicky od nejstarších súr (kapitol) po nejnovější. Díky tomu jsou hned na jeho začátku krátké súry s působivým obsahem. Jsou to súry zdůrazňující význam víry v Boha, slušné chování, za něž slibuje odměnu v ráji. Zároveň důrazně varují před špatným chováním, které vede do plamenů pekla. Ač nevěřící v Boha, věřila jsem pevně v to, že cokoli člověk udělá, ať už dobré či zlé, to se mu vrátí. A tyto verše a súry mě velmi zaujaly a oslovily právě tím, že zcela odpovídaly mému přesvědčení.
V následujících měsících a letech jsem i nadále sem tam nahlédla do českého překladu Koránu a četla různé informace o muslimech jak na internetu, tak v knihách a někde uvnitř mě začala růst víra v Boha. 

Korán jako útěcha

Po maturitě jsem chtěla studovat právnickou fakultu v Praze. Už během studia gymnázia jsem dojížděla na přípravný kurz, učila se z modelových otázek a upínala se ke svému snu. Ten mi všal nevyšel, na práva jsem se nedostala o pouhých pět bodů. Nesla jsem to hodně špatně a nemohla se s tím smířit. Když jsem jednou před spaním zase otevřela Korán, našla jsem v něm verš, který mi pomohl se s neúspěchem vyrovnat a přijmout ho. "On odpouštějící je, láskyplný, Pán trůnu slavený, uskutečňovatel toho, co jemu se zlíbí." (85:14-16) Pochopila jsem, že jsem pro studium práv udělala své maximum, ale přesto to není cesta, kterou se mám dát. Je to nakonec Bůh, který rozhoduje a který rozhodnul i v mém případě, že práva nejsou pro mě. Dnes jsem za to vděčná. Díky tomu jsem totiž nastoupila do Plzně na Blízkovýchodní studia, kde jsem od prvního ročníku studovala arabštinu a dál se učila o islámu, díky čemuž ve mně víra v Boha rostla a sílila. 

Poslední impuls k přijetí islámu

Ve druhém ročníku studia jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí přijmout islám za svoji víru a snažit se podle něj žít. Tím posledním impulzem pro mě bylo úmrtí mé spolužačky a kamarádky. Když člověk ztratí někoho blízkého, myslím si, že si ve většině případů vyčítá, co tomu člověku řekl nebo naopak neřekl, co neudělal, ale udělat měl. Já nic takového necítila. Poté, co jsme jednoho lednového dne dopsaly zkoušku, jsme si šly sednout do kavárny. Když jsme se při odchodu loučily, řekla jsem jí, jak moc ji mám ráda a objala ji. To bylo naposledy, co jsem ji viděla.
I přes obrovskou bolest jsem byla šťastná, že mi Bůh umožnil takové rozloučení a věděla jsem, že není lepší způsob, jak Mu za to poděkovat, než přijmout Jeho náboženství.

3. března 2009 jsem v plzeňské modlitebně pronesla šahádu (vyznání víry) a stala se muslimkou. Bylo mi 21 let. Víra ke mně vlastně přišla sama. Neměla jsem potřebu hledat ve svém životě hlubší smysl, nepátrala jsem po nějaké vyšší pravdě nebo ezoteričnu. Prostá zvědavost, která stála na začátku mé cesty, mě v průběhu let dovedla k přesvědčení, že Bůh tu opravdu je a rozhodla se žít svůj život ve víře v Něj. Do své konverze jsem neznala téměř žádné muslimy, což považuju za velký dar. Muslimové se totiž velmi často svým chováním islámu zpronevěřují. Jistě, jsou to lidé jako kdokoli jiný. Ale když člověk narazí zrovna na výše zmíněné, nezíská o islámu příliš dobré mínění. Proto jsem ráda, že jsem islám poznala z knih. O své cestě k islámu i šátku jsem mluvila na konferenci TEDx Youth v Praze. Na video, které dodnes lidé sledují a inspiruje je, se můžete podívat tady.