Islám a judaismus. (Ne)přátelé?

V květnu 2022 to bylo 74 let, co vzniknul Stát Izrael. Židovská migrace do osmanské a později britské mandátní Palestiny zapříčinila rozšíření antisemitismu na Blízkém východě a po vyhlášení Státu Izrael došlo k řadě válek mezi nově vzniklým židovským státem a jeho arabskými sousedy. Politické antipatie i nepřátelství se mnohdy přeneslo i mezi běžné lidi, Židy a muslimy. Mohlo by se zdát, že Židy a muslimy od sebe odděluje obrovská propast. Ale možná jsme přes všechny ty konflikty a politické boje zapomněli na to, že právě tato dvě náboženství mají nesmírné množství podobných věcí, které je spojují.
Pojďme se na některé podívat: 

Monoteismus
Islám i judaismus jsou přísné monoteismy. Stejně jako islám i judaismus zapovídá používání amuletů za účelem přivolání štěstí, spojuje je také zákaz magie či se modlit k Bohu skrze prostředníky, jako jsou svatí či zemřelí. Muslimové i Židé sdílejí víru v jednoho Boha i některé Jeho proroky, např. Josefa (ar. Júsuf), Davida (ar. Dáúd), Šalamouna (ar. Sulajmán) či Mojžíše (ar. Músá). A právě Mojžíš je prorok, kterého Korán (možná překvapivě) zmiňuje nejčastěji ze všech.

Mojžíš
Korán i Tóra vyprávějí příběh o tom, jak Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta. Příběh najdeme v druhé knize Mojžíšově, Exodu (hebr. Šemot), a na řadě míst v Koránu. Tóra je o tomto příběhu velmi podrobná a detailně vykresluje příběh. Korán je mnohem stručnější a příběh popsaný v Koránu má rychlý spád. Podstata příběhu však zůstává stejná.

Mojžíš je Bohem vyslán k Faraonovi, aby z jeho područí odvedl Izraelity, a do Egypta putuje se svým bratrem Áronem (ar. Hárún). Mojžíš poté před Faraonem na důkaz, že je skutečně vyslán Bohem, předvádí zázraky, které se shodují v Tóře i Koránu - jeho hůl se po odhození na zem mění v hada a ruka, kterou si Mojžíš vloží do podpaží, zbělá.Součástí příběhu jsou i slavné egyptské rány. Tóra jich zmiňuje deset (voda v krev; žáby; komáři/štěnice; mouchy; mor stád; neštovice/vředy; krupobití; sarančata; tma; smrt všech prvorozených). Korán jich zmiňuje pět a jejich podoba se mírně liší (zátopa, kobylky, vši, žáby, krev).

Nakonec se Mojžíšovi podařilo Izraelity z Egypta vyvést. Židé si tuto událost připomínají svátkem pesach, tedy svátek překročení. Ono překročení či přejití se vztahuje k příkazu od Boha, aby Izraelité v Egyptě potřeli prahy svých obydlí beránčí krví. Bůh potom podle Tóry prošel Egyptem a pobil všechny prvorozené, lid i dobytek. Domům označeným krví se vyhnul (přešel je, překročil) a jejich obyvatele ušetřil. Svátku se také říká svátek nekynutého chleba, svobody (osvobození z egyptského otroctví) či jara (odkazuje na hospodářský charakter svátku).
Událost, kdy se rozestoupily vody Rudého moře, které se pak zavřely na Faraonem a jeho vojskem pronásledujícím Mojžíše s Izraelity, si připomínají i muslimové. Je to desátý den měsíce muharramu (1. měsíc islámského lunárního kalendáře), den ašúrá. Prorok Muhammad v něm doporučoval půst a podle jeho vyprávění půst v den ašúrá smývá hříchy za uplynulý i nadcházející rok. Ještě než byl ramadán stanoven postním měsícem, během něhož jsou muslimové povinni držet půst, byl povinným postním dnem právě den ašúrá. Poté, co se muslimové začali povinně postit během ramadánu, stal se půst během ašúrá dobrovolným a tak je to dodnes. Aby se muslimové od Židů odlišili, je doporučeno se postit v den ašúrá a k tomu ještě buď jeden den před ním, nebo po něm. Takto pojatý den ašúrá se ale vztahuje pouze k sunnitskému islámu. Šíité si v tento den připomínají mučednickou smrt imáma Husajna v bitvě u Karbalá v roce 680.

Směr modliteb
Je známo, že se muslimové modlí směrem ke svatyni Kaabě, která se nachází na nádvoří Velké mešity v Mekce. Nebylo tomu tak ale vždy. V počátcích islámu se prorok Muhammad a první muslimové modlili směrem k Jeruzalému. Ke změně modlitebního směru došlo v roce 623. To už muslimové byli přesunutí do Medíny (roku 622 vykonali tzv. hidžru, tedy emigraci z Mekky do Medíny), kde žily židovské kmeny. S nimi se po čase Muhammad nepohodl a došlo mimo jiné ke změně modlitebního směru na Mekku. Dodnes se v Medíně (a pár dalších místech na světě) nachází mešita, kterou dnes nazýváme Mešita dvou směrů (masdžid al-qiblatajn). Dodnes se v ní nachází kamenný, starý, zašlý a dnes již nepoužívaný mihráb (výklenek ve zdi) směřující k Jeruzalému. Na protější stěně mešity najdeme nový, zdobený a používaný mihráb otočený k Mekce.

Také v synagogách se nachází takové místo. Na stěně, která směřuje k Jeruzalému, je také vyznačení směru, a to zdobenou schránou, v níž jsou uloženy svitky Tóry.

Rituální porážka zvířat
Zvíře, které muslimové a Židé porážejí, nesmí být před samotnou porážkou omráčeno. Ostrým nožem se mu mají v obou náboženstvích přetnout krční tepny a nechat vykrvácet, aby neobsahovalo krev, protože ta je jak Židům, tak muslimům zakázaná. Pro muslimy je maso poražené Židy povolené, tedy halál. V obou náboženstvích platí také zákaz požívání vepřového masa.

Židé a muslimové sdílejí i zákaz zobrazování živých bytostí. Díky tomu nenajdeme ani v synagoze, ani v mešitě žádné obrazy, ikony, sochy a teoreticky by díky tomu muslimové mohli vykonat modlitbu v synagoze. To, že islám přísně zakazuje zobrazování, je jedním z důvodů, proč byli Židé ze strany islámu a muslimů ušetřeni vizuálních antisemitských projevů, jaké známe z křesťanského prostředí.

Řadu podobností najdeme také v otázce čistoty či rituální čistoty. Muslimky i Židovky jsou povinny se po skončení menstruace rituálně omýt. Muslimům i Židům je doporučeno dojít si před modlitbou na toaletu, aby pak potřeba jít na wc neodváděla jejich pozornost při modlitbě. Muslimy i Židy spojuje také například takový detail, jako je umytí si rukou ráno po probuzení. Zatímco muslimům je toto pouze doporučováno, Židé to mají jako povinnost.

Dále nás spojuje myšlenka zahalování žen, pokrývka hlavy muž, mužská obřízka, oddělení žen a mužů v synagoze/mešitě. Vždy ale bude záležet na směru v obou náboženstvích a různé směry budou tyto předpisy a rituály vykonávat jinak.

Článek zakončím pozitivně - smrtí :) Islám a judaismus mimo výše uvedené množství společných předpisů a doporučení spojují také pohřební rituály a představy o smrti a posmrtném životě. Když umírá muslim, měla by jeho poslední slova být islámské vyznání víry, tzv. šaháda - lá iláha lila lláh. Prorok Muhammad řekl, že kdo tato slova před smrtí odříká, vstoupí do ráje. Židé mají odříkat židovské vyznání víry - šema jisrael, tedy jejich nejdůležitější modlitbu.

V okamžiku smrti přichází k člověku, muslimům i Židům, anděl smrti. Ohledně toho, jakým způsobem je člověk andělem smrti usmrcen, panuje více představ. Ta, která je společná muslimům i Židům, je představa o tom, že anděl smrti tahá duši zemřelého člověka z těla. Když anděl vytahuje duši spravedlivého člověka, tahá ji jemně. V opačném případě tahá duši jako by vytahoval klubko vlny z trní.

Když poté duše opustí tělo, putuje na místo, kde čeká na soudný den. V islámu i judaismu je to tmavé, temné, pusté, bezútěšné místo. V judaismu se nazývá še´ol, v islámu barzach. Jde o nepropustnou hranici mezi životem a smrtí, odkud se duše po smrti už nevrátí. Jedinou výjimkou, kdy se sem duše dostane a zase se odtud vrátí do světa živých, je spánek. Z tohoto důvodu se v islámu spánku říká malá smrt a v judaismu je spánek šedesátinou smrti. Muslimové i Židé proto každé ráno děkují Bohu, že je opět přivedl k životu.

Mrtvému se následně v obou náboženstvích zavřou oči a poté by se mělo omýt. V judaismu se o tělo zemřelého stará chevra kadiša (tzv. svatý spolek), který působí i v Praze. Její působnost je mnohem širší, nejedná se zdaleka jen o pohřební rituály. Těla zemřelých muslimů omývají jiní řadoví muslimové, kteří jsou vyškolení pro omývání a halení těla. V obou náboženstvích se tělo omývá a poté se kompletně zahalí do bílé látky, v níž je uloženo do hrobu. Platí v islámu i judaismu, že tělo omývá člověk stejného pohlaví.

Tělo zemřelého je po omytí a zahalení do bílé látky uloženo do hrobu. V České republice je povinnost ukládat těla do hrobu v rakvích, jinak podle islámu má být zabalené tělo uloženo přímo do země. V islámu pak k mrtvému přicházejí dva andělé, Munkar a Nakír, a mrtvého v hrobě vyslýchají ohledně jeho víry. Když uspěje, hrob se mu rozšíří do podoby rajské zahrady, pokud neuspěje, hrob se zúží a mrtvý bude do soudného dne trpět.

Židé pak v různých časových odstupech vztyčují náhrobek. Ačkoli dnes na mnoha muslimských hřbitovech také najdeme náhrobky, podle proroka Muhammada má být hrob pomocí hlíny jen mírně vyvýšen nad úroveň okolní země a může být kamenem označeno místo, kde spočívá hlava zemřelého. Vztyčování náhrobků s nápisy však není tradice proroka Muhammada.

Až nadejde soudný den, bude mrtvý člověk vzkříšen, aby si vyslechl, co během svého života dobrého i špatného udělal. Islám i judaismus učí, že člověk bude vzkříšen z krčního obratle. Po soudném dni je člověku souzeno buď peklo, nebo ráj, s čímž počítá jak islám, tak judaismus. Ráj se nazývá ar. džanna, hebr. gan Eden a peklo ar. džahannam, hebr. gehenom.

A na závěr výrok proroka Muhammada, který je pro mě překrásným vyjádřením lidství:
Kolem proroka Muhammada prošlo procesí nesoucí mrtvé tělo k pohřbu a on se na znamení úcty postavil. Když mu bylo řečeno, proč si stoupá, když mrtvým byl Žid, odpověděl: "Nebyl to snad člověk a neměl snad duši?"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Text vznikl na základě přednášky pro pražský Arabfest 2022.